Číslo jednací: 15C 159/2004-172
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Okresní soud v Litoměřicích rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Martinou Lorencovou,
jako samosoudkyní, v právní věci žalobce Jiřího Kr e j z y st., nar. XXXX, bytem
Roudnice nad Labem, Dr. Slavíka 1515, zastoupen obecným zmocněncem Jiřím Krejzou ml.,
nar. XXXX, bytem Roudnice nad Labem, Dr. Slavíka 1515, proti žalovanému Domov
důchodců Roudnice nad Labem, příspěvková organizace, se sídlem Roudnice nad Labem,
Sámova ul. 2481, IČO: 828998, právně zast. JUDr. Zdeňkem Lžičařem, advokátem se sídlem
Mělník, Pod Chloumečkem XXX
o zapl. částky 55.500,- Kč s přísl.
t a k t o :
I. Žaloba na zaplacení částky 55.500,- Kč s 20% úrokem z prodlení od
20.11.2003 do zaplacení se v plném rozsahu z a m í t á.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 13.050,-
Kč, do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, na účet právního zástupce žalovaného.
(K.ř.č. la - rozsudek) 1.
O d ů v o d n ě n í :
Předmětem sporu je požadavek žalobce na vrácení zaplacené částky 55.500,- Kč, které
žalobce Jiří Krejza st. poštovní poukázkou poukázal dne 20.11.2003 za Marii Krejzovou,
obyvatelku Roudnice nad Labem, doposud bytem v Domově s pečovatelskou službou, při
umístění jmenované do nově otevřeného Domova důchodců v Roudnici nad Labem. Žalobce
tvrdí, že tuto částku zaplatil, neboť na něm byla požadována provozovatelem domova
s poukazem, že se jedná o vstupní poplatek. Žalobce tvrdí, že se v daném případě jedná o
bezdůvodné obohacení na straně žalované příspěvkové organizace Domov důchodců Roudnice
nad Labem, a že jsou senioři diskriminováni pokud je vstupní poplatek po nich požadován.
Tvrdí, že vybírání tohoto vstupního poplatku je protizákonné, že Město Roudnice nad Labem
postupovalo v rozporu se zákonem. Předložil soudu písemné stanovisko Ministerstva financí
ČR, Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, Krajského úřadu v Ústí nad Labem a dalších,
mimo jiné veřejného ochránce práv Otakara Motejla.
Žalovaný namítá ve svém tvrzení, že Město Roudnice nad Labem je zřizovatelem
Domova důchodců, žalovaný je financován z rozpočtu města. O finanční spoluúčasti seniorů
při umístění do Domova důchodců rozhodla Rada Města Roudnice nad Labem, která ve svém
usnesení rozhodla, že seniorům, kteří jsou obyvateli s trvalým pobytem ke dni 1.9.2003 přispějí
částkou 10.000,- Kč a na seniorech, kteří vrátí obecní byt, nebude tato finanční spoluúčast
požadována. Matka žalobce Marie Krejzová dne 28.11.2003 o tento příspěvek požádala a dne
8.12.2003 jí byl vyplacen na účet žalobce. Navíc žalovaný tvrdil, že se jedná o fmanční
spoluúčast seniorů při zahájení provozu nadstandardně vybaveného zařízení, a že finanční
prostředky byly žalobcem zaplaceny svobodně a dobrovolně.
V rámci smírného řešení sporu, o který má soud se pokusit dle § 99 o.s.ř., dokonce
žalovaný navrhl, že pokud žalobce písemně požádá o vyplacení zbytku finanční spoluúčasti ve
výši 45.500,- Kč, bude mu z rozpočtu Města Roudnice nad Labem vyplacen, neboť
důchodkyně Marie Krejzová, která dříve bydlela v obecním bytě, v Domě s pečovatelskou
službou, tento byt městu vrátila a splnila tím podmínky pro to, aby nemusela poplatek platit.
Přesto rodinní příslušníci seniorky tuto částku 55.500,- Kč zaplatili a krátce nato však
požadovali jeho vrácení s poukazem, že se jedná o protiprávní vybírání tohoto poplatku.
Žalovaný doplnil, že všichni ostatní senioři, kteří se stali obyvateli nového nadstandardně
vybaveného Domova důchodců, finanční obnos zaplatili, respektovali tím rozhodnutí
představitelů Města Roudnice nad Labem, kteří pravidla zveřejnili jednak mezi seniory
zapsanými v pořadníku důchodců se zájmem o místo v Domově důchodců Roudnice nad
Labem dopisem odboru sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu v Roudnici nad
Labem v létě 2003 a dále zveřejnili prostřednictvím médií. Při dokončování výstavby Domova
důchodců se totiž zjistilo, že nepostačují finanční prostředky na jeho dostavbu a vybavení
tohoto objektu, zjistili, že chybí částka okolo 7.000.000,- Kč a při počtu uvažovaných 132 míst
pro seniory se rozhodli stanovit finanční spoluúčast ve výši 55.500,- Kč pro každého adepta-
obyvatele nově vybudovaného domova důchodců. S tímto rozhodnutím seznámili veřejnost.
Všechny fmanční částky poskytnuté seniory z hlediska daňového ošetřili tak, že uzavřeli
darovací smlouvy a předložili daňové přiznání finančnímu úřadu k dani darovací dle zákona o
darovací dani. Taktéž žalovaný doplnil, že je nutné rozlišovat dva subjekty, a to Město
Roudnice nad Labem, jako představitel státní správy a samosprávy, které stanovilo podmínky
pro přijetí formou finanční spoluúčasti seniorů a také jeho sociální odbor Městského úřadu
v Roudnici nad Labem rozhodoval o přijetí důchodců do tohoto zařízení a vydával v této věci
správní rozhodnutí. Žalovaný namítal, že žádné ministerstvo nevytklo Městu Roudnice
nad Labem porušení konkrétního předpisu. Odvolává se na zásadu, že co není zakázáno, je
2.
pokračování Sp.zn.: 15C 159/2004-173
dovoleno. Stanovené podmínky rodina seniorky Marie Krejzové dodržela při umístění
jmenované do Domova důchodců v době kdy se jednalo o umístění a o vydání rozhodnutí o
umístění, přestože je okamžitě poté požadovala vrátit. Navíc peníze zaplatil nikoliv žalobce, ale
obecný zmocněnec žalobce, vnuk paní Krejzové a v tomto žalovaný spatřuje nedostatek aktivní
legitimace žalobce.
Soud se žalobou podrobně zabýval z hlediska procesního i hmotněprávního. Vzhledem
k absenci právně fundovaného zastoupení žalobce soud žalobce taktéž opakovaně ve smyslu §
5 o.s.ř. Poučoval o jeho právech a povinnostech. Na výzvu soudu žalobce konkretizoval při
prvnín jednání označení žalovaného, neboť bylo nutné rozlišit tři subjekty, které žalobce
opakovaně směšoval, dále přesný návrh požadovaného soudního rozhodnutí, tzv. petit žaloby.
Soud žalovaného taktéž usměrňoval ohledně jeho neodpovídajících požadavků na charakter
dokazování, který je upraven v o.s.ř. a taktéž způsob protokolace, když obecný zmocněnec
žalobce opakovaně vznášel požadavky v rozporu s o.s.ř. a jednacm řádem pro okresní soudy
týkající se vedení řízení a způsobu protokolace. Soud také poskytl žalobci a jeho obecnému
zmocněnci poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. ohledně sporných tvrzení
týkajících se okolností bezprostředně předcházející zaplacení sporné částky a o informovanosti
žalobce týkající se charakteru požadované částky. Žalobce na toto reagoval téměř
spisovatelským způsobem, kdy opětovně vyjímal texty z kontextu jednotlivých písemných
sdělení ministerstev a dalších státních institucí, popřípadě veřejného ochránce práva opětovně
je redigoval do svého mnohostránkového podání. Dokonce navrhoval k prokázání svých
tvrzení novinové články, televizní záznamy, dále jako svědky navrhoval členy Rady Města
Roudnice nad Labem, včetně starosty, více jak 200 nejmenovaných seniorů zapsaných
v pořadníku uchazečů o umístění do domova důchodců ke dni 14.7.2003, včetně klientů
seniorů Domova důchodců v Roudnici nad Labem, dále zaměstnanců žalovaného a mnoha
dalších, včetně dr. Motejla - veřejného ochránce práv a novinářky Evy Břeňové, která
zveřejnila situaci v novinových článcích a taktéž dle jeho tvrzení seniory Martina Beneše a
manžele Pávlovi, kteří z důvodu finančních se dále nezajímali o umístění do tohoto konkrétního
domova důchodců, neboť zaplacení částky 55.500,- Kč bylo nad jejich finanční možnosti, jak
tvrdí žalobce. Soud však rozhodl, že tyto důkazní návrhy, především svědecké výpovědi
neprovede, neboť jsou nepotřebné ke zjištění skutkového stavu a docházelo by tím pouze
k neúměrnému časovému prodlužování sporu a zvyšování nákladů, což je z důvodu procesní
ekonomiky nežádoucí.
~
Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný Domov důchodců, příspěvková organizace
v Roudnici nad Labem je příspěvkovou organizací zřízenou Městem Roudnice nad Labem
zřizovací listinou. Samotný domov důchodců je novým objektem, kvalitně vybaveným,
s vysokým standardem bydlení a souvisejících služeb. Výstavba vybavení tohoto zařízení byla
nákladná, pouhý státní příspěvek poskytnutý ze státního rozpočtu na výstavbu nového objektu
nepostačoval. Město Roudnice nad Labem hledalo nové zdroje financování. Rada Města
Roudnice nad Labem přijala dne 23.7.2003 usnesení č. 503/2003 v němž schválila podmínky
pro přijmání žadatelů do Domova důchodců Roudnice nad Labem. V němž výslovně uvedla,
že všech 132 budoucích obyvatel si zažádá příslušnou obec, obecní úřad, město, městský úřad
v místě trvalého bydliště o finanční příspěvek na umístění do domova důchodců v plné výši, jak
jednorázového tak měsíčně provozního. Pokud nebude žádosti klienta vyhověno, může být i
přesto umístěn do domova důchodců za plnou finanční spoluúčast formou darů ve smyslu zák.
586/1995 Sb. o daních z příjmu. Dne 10.9.2003 schválila Rada Města Roudnice nad Labem
(K.ř.č. 1 b – pokračování) 3
usnesení č. 587/2003, v němž schvaluje poskytnutí jednorázového fmančního prostředku ve
výši 10.000,- Kč na úhradu vstupního poplatku do domova důchodců občanům města
Roudnice nad Labem, kteří mají trvalý pobyt k 1.9.2003 tamtéž. Dále v něm vyslovuje souhlas
města s prominutím vstupního poplatku v plné výši občanům s trvalým pobytem v Roudnici
nad Labem, kteří bydlí v bytě v majetku města a tento byt po přestěhování do domova
důchodců městu vrátí volný. Rodina Marie Krejzové se zajímala o umístění seniorky do nově
vybudovaného zařízení a zaplatila částku 55.500,- Kč poštovní poukázkou dne 20.11.2003.
Seniorka Marie Krejzová také požádala o příspěvek na úhradu tohoto vstupního poplatku a
Městským úřadem v Roudnici nad Labem jí byl vyplacen. Po uplynutí několika dní odmítl
žalobce podepsat darovací smlouvu, která mu byla vedením domova důchodců zaslána a
požadoval vrácení zaplacené částky s tím, že se jedná o protiprávní platbu. Vyvolal veřejnou
diskuzi, obracel se na státní instituce, podával stížnosti státním orgánům, opakovaně na tuto
situaci poukazoval na veřejných zasedáních Rady Města a obrátil se také na veřejného
ochránce práv.
V rámci soudního řízení dále soud z provedených důkazů - mnoha listin a svědecké
výpovědi Ivany Šustrové - vrchní sestry žalovaného, zjistil, že finanční spoluúčast akceptovali
všichni ostatní senioři - obyvatelé domova důchodců, a že podmínky pro přijetí do tohoto
domova důchodců stanovilo Město Roudnice nad Labem a s těmito stanovenými pravidly a
postupem seznamovali seniory jednak příslušní úředníci Městského úřadu Roudnice nad Labem
a jednak také pracovníci žalovaného, tedy i svědkyně. Svědkyně dále potvrdila, že rodina
Marie Krejzové se seznámila s těmito podmínkami, že se dokonce sám žalobce byl podívat
v areálu stavby domova důchodců, a že samotné paní Krejzové vysvětlila podmínky pro přijetí
do domova důchodců a způsob plateb v domově důchodců, když předpokládala, že dostala
dopis od sociálního odboru Městského úřadu v Roudnici nad Labem, a že při platbách peněz se
snažili jednat s klienty osobně a vydávali jim účty, sepisovali tzv. sponzorské smlouvy. Uvedla,
že vedení domova důchodců se nesetkalo s případem, kdy by museli odmítnout zájemce se
slovy, když nezaplatíš, tak sem nesmíš. Podmínky byly notoricky známé. O samotném přijetí
rozhodovalo Město, když vydávalo rozhodnutí o přijetí dle správního řádu. Senioři mají na
výběr, zda chtějí nastoupit do tohoto domova, či jiného zařízení domova důchodců a jsou
předem informováni, za jakých podmínek mohou nastoupit do tohoto konkrétního domova
důchodců. Svědkyně také vypověděla, že o těchto možnostech a situaci při přijetí do tohoto
konkrétního zařízení informovala mnohokráte velké množství seniorů, buď osobně nebo
telefonicky, či dokonce na schůzi klubu seniorů v srpnu 2003 konané v Roudnici nad Labem.
Na základě těchto skutkových zjištění soud posuzoval po právní stránce, zda je žaloba
důvodná či nikoliv. Z výroku soudu je zřejmé, že dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby.
Žalobce se domáhal vrácení zaplacené částky z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že bylo
placeno bez právního důvodu, že tak žalobce učinil na základě protiprávního úkonu
žalovaného. Soud však dospěl k odlišným závěrům.
Předně je nutno konstatovat, že se jedná o spor ve věci obsahující aspekty z části
soukromoprávního charakteru i z části veřejnoprávního charakteru. Mezi aspekty
veřejnoprávní lze podřadit způsob financování zařízení sociální péče zřizování a také správa
těchto zařízení. Zákonná úprava je stanovena zákonem č. 100/1988 Sb. o sociálním
zabezpečení v platném znění a prováděcími vyhláškami. Dle těchto předpisů hradí občané
náklady na stravu, bydlení a služby. Těmito právními předpisy je správní úřad vázán. Realitou
zůstává, že termín tzv. vstupní poplatek v těchto předpisech zmiňován není. Je nutné si však
uvědomit, že z korespondence žalobce s ministerstvy, např. Ministerstva práce a sociálních
věcí ČR vyplývá závěr, že v daném případě se nejedná o porušení předpisů o službách sociální
4
Pokračování Sp.zn.: 15C 159/2004-174
péče. Považují však praxi vybírání finančních darů za nemravné a neetické obcházení platných
právních předpisů s tím, že možné řešení vnímají v povzbuzování a informování klientů a
žadatelů o umístění, aby žádné dary neposkytovali a smlouvy nepodepisovali (citace z dopisu
Ministerstva práce a sociálních věcí ČR).
Soud posuzoval, zda vyžadování plnění v souvislosti s umístěním seniorů v domově
důchodců nad rozsah stanovený příslušnými právními předpisy je v rozporu s právními
předpisy, to je hlavní otázka, kterou soud v rozhodnutí řešil. Zřizovatel zařízení, tedy Město
Roudnice nad Labem je přirozeně v naší ekonomicky diferenciované společnosti limitován a
ovlivňován i dalšími, především ekonomicky nastavenými parametry, např. schopností
rentabilně provozovat zařízení, když je zároveň právně omezován právními pravidly
obsaženými v předpisech o sociálním zabezpečení a o způsobu pravidel o stanovených
pravidlech při rozhodování o umístění seniora. Tato pravidla jsou dány pro subjekty veřejné
správy. Pro výkon státní správy platí ústavní zásada, že orgány veřejné správy jsou oprávněny
činit jen to, co jim zákon ukládá, tedy povoluje a v mezích zákona.
Při rozhodování soud nutně zvažoval i další ústavní zásady, především zásadu danou
článkem 2 bodu 4 ústavy zák. č. 1/1993 Sb., že každý občan může činit, co není zákonem
zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit co zákon neukládá. Při respektování základního
principu, že Česká republika je demokratickým státem založeným na úctě k právům a
svobodám člověka a občanů - článek 1 ústavy. Dle článku 99 ústavy je obec základním
územním samosprávním celkem. Obec je dle zák. č. 128/2000 Sb. o obcích, konkrétně § 23
nadána ve své pravomoci k plnění svých úkolů k zabezpečení veřejně-prospěšných činností a
k hospodárnému využívání svého majetku a může zřizovat právnické osoby, které z pravidla
nevytvářejí zisk. Město Roudnice nad Labem v souladu se zákonem č. 250/2000 Sb. zřizovací
listinou zřídil žalovaného, tedy příspěvkovou organizaci, zároveň vymezil její majetek ve
vlastnictví zřizovatele, tedy Města Roudnice nad Labem, který mu předal do správy
k hospodárnému využití. Žalovaný jako příspěvková organizace hospodaří s peněžními
prostředky získanými vlastní činností, s peněžními prostředky přijatými z rozpočtu svého
zřizovatele včetně dotací a také hospodaří s prostředky svých fondů, s peněžními dary od
fyzických a právnických osob (§ 28 zák. č. 250/2000 Sb.). Na činnost žalovaného jsou
poskytovány dotace stanovené zákonem o státním rozpočtu a jeho přílohou (zák. č. 218/2000
Sb.). Tyto dotace ze státního rozpočtu plně nepokrývají provozní výdaje, jedná se pouze u
určitý příspěvek na úhradu provozních nákladů. Dotace je účelová a podléhá finančnímu
vypořádání se státním rozpočtem za příslušný rozpočtový rok. Účelové dotaze na domovy
důchodců při vypracování návrhu státního rozpočtu na příslušný rozpočtový rok navrhuje
Ministerstvo financí ČR. Výše příspěvků je každoročně opětovně navrhována a schvalována
v rámci zákona o státním rozpočtu ČR. Tato forma dotací je poskytována pouze organizačním
složkám a příspěvkovým organizacím, jejichž zřizovateli jsou obce, města. Dodržování
právních předpisů a opatření přijatých orgány veřejné správy při hospodaření s veřejnými
prostředky se zabývá zákon č. 320/2001 Sb. o finanční kontrole, který ukládá územním
samosprávním celkům, tedy i Městu Roudnice nad Labem povinnost vytvořit systém finanční
kontroly svého hospodaření a hospodaření právnických osob ve své působnosti. Navíc je obec
povinna dát přezkoumat auditorem hospodaření obce za uplynulý rok.
Obec je však také z hlediska zákona jednotkou samosprávy a v rámci své činnosti
při dostavbě domova důchodců po zjištění finančního schodku prostředků potřebných pro
(K.ř.č. lb – pokračování) 5
dokončení dostavby a vybavení nového areálu domova důchodců se jako ekonomický subjekt
rozhodla pro finanční spoluúčast budoucích obyvatel domova pro seniory. Právní předpisy
nezakazují uzavření soukromoprávních smluv mezi subjekty občanskoprávních vztahů, tedy
mezi městem, obcí (dle § 18 občan. zák. charakterizovaného jako právnickou osobu) a
občanem (§ 7 občan. zák.). Navíc právní úprava těchto občanskoprávních vztahů přispívá
k naplnění občanských práv a svobod (§ 1 občan. zák.) a občanský zákoník upravuje
majetkové vztahy mezi těmito subjekty s přihlédnutím k § 2 odst. 3 občan. zák. stanovujícím,
že účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou
odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje. Jestliže dle čl. 30 odst. 1 Základní
listiny práva svobod vydané pod č. 2/1993 Sb. občané mají právo na přiměřené hmotné
zabezpečení ve stáří, soud zdůrazňuje slovo "přiměřené" a pokud v § 3 občan. zák. se
stanovuje, že výkon práva povinností vyplývajících z těchto občanskoprávních vztahů nesmí
bez právního důvodu zasahovat do práva oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu
s dobrými mravy, když navíc orgány místní samosprávy dbají o to, aby nedocházelo
k porušování a ohrožování práv občanskoprávních vztahů. Z těchto premis je nutné vycházet
při dalších úvahách soudu, při posuzování předmětného sporu.
Město Roudnice nad Labem jako subjekt samosprávy s možností samostatné
ekonomické aktivity, jako průkopník novátorského způsobu řešení dostavby předmětného
domova důchodců, které nebylo zcela financováno ze státního rozpočtu, částečnou finanční
platbou klientů domova důchodců, což zákon nezakazuje. Svou aktivitou město přispělo
k vybudování nového komplexu s nadstandardním vybavením a nabídlo veřejnosti k akceptaci
podmínky, které byly výslednicí rozporu mezi veřejnoprávní úpravou, finančně limitovaným
rámcem systému sociální péče a hospodářsko-ekonomickou potřebou financování dostavby.
Město Roudnice nad Labem dokončilo pozitivním způsobem záměr zabezpečit potřeby seniorů
svého města a nejenom tohoto v rámci nového domova důchodců. Nutno ocenit jeho úsilí a
směřování za situace absence adekvátního právního prostředí stanovující přesná konstruktivní
kriteria. Stát svými kriterii danými způsobilostí Města Roudnice nad Labem při rozhodování o
přijetí občana do domova důchodců v rámci veřejnosprávních předpisů stanovené zákonem č.
100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení a zákonem č. 117/1988 Sb. o působnosti orgánu
sociálních zabezpečení a prováděcími právními předpisy, vyhláškou č. 182/1991 Sb. a vyhl. č.
82/1993 Sb. a 83/1993 Sb. stanoví na jednu stranu kriteria, která však nejsou finančně
přiměřeně rámcována poskytováním státního příspěvku, avšak státními orgány jednostranně
vyžadujícími jejich dodržování. Pokud ekonomické možnosti státu v této oblasti sociální péče
jsou limitované, je nutné vytvořit legální základ pro nový způsob financování sociální péče i
s prvky samoplatby klientů domova důchodců. Ústava zaručuje právo občanů na přiměřené
hmotné zabezpečení ve stáří a s tím související sociální péči. Připusťme tedy, že jsou-li rozdíly
v ekonomickém postavení občanů republiky, existují i v seniorské populaci a neomezujme
demokratické principy naší současné společnosti. De lege ferrenda do budoucna musí být
problém vyřešen novou koncepcí v systému financování sociálních služeb, které může být
obsaženo v novém zákoně o sociálních službách. Je povinností zákonodárné a výkonné moci
naší republiky tato zákonná pravidla vytvořit.
V tomto konkrétním sporu, soud dospěl k závěru, že žalovaný jako subjekt samosprávy
s možností vlastní ekonomické aktivity uzavřel s klienty smlouvy dle kterých byly finanční
částky zaplaceny. Ujednání mezi účastníky lze posuzovat dle § 51 občan. zák. upravující tzv.
inominátní smlouvy - nepojmenované s prvky např. smlouvy o ubytování dle § 574 občan. zák.
Město svou nabídkou oslovilo seniory, z nichž okolo 130 akceptovalo podmínky stanovené
městem v rámci zákonných pravidel. V současné demokratické společnosti subjekt samosprávy
vybudoval domov důchodců a svým rozhodnutím stanovil v rámci zákonných možností
6
Pokračování Sp.zn.: 15C 159/2004-175
pravidla pro financování jeho dostavby a chodu. Oslovil s nabídkou nadstandardního vybavení
a péče určitou strukturu seniorské populace, která akceptovala nabízené podmínky. Město bylo
jedním z prvních subjektů, které za úplné absence odpovídajícího právního rámce v naší
společnosti vytvořilo tento nový typ způsobu provozování seniorského zařízení, ale tímto
žádným způsobem nediskriminuje seniory. V řízení navíc vyplynulo, že senioři regionu
roudnicka mají eventuelně další možnosti k uspokojení svých sociálních potřeb, např. jiné
domovy důchodců.
Tvrzení žalobce, že žalovaný se na jeho úkor bezdůvodně obohatil, neboť přijal plnění
bez právního důvodu, když nepodepsal darovací smlouvu, nebylo dle názoru soudu prokázáno.
Žalobce zaplatil finanční prostředky dobrovolně, svobodně, nebyl uveden v omyl, od samého
počátku věděl, že se jedná o finanční spoluúčast jeho matky Marie Krejzové na provozování
domova důchodců. Po posouzení zaplacení finanční částky ve smyslu § 451 občan. zák.
upravující bezdůvodné obohacení tedy neobstojí, taktéž tvrzení, že právní úkon z hlediska § 37
občan. zák. byl neplatný, neboť nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě, srozumitelně, neobstojí.
Soud se zabýval i posouzením platby a konání žalobce ve smyslu § 39 občan. zák., zda tento
právní úkon svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, nebo se příčí
dobrým mravům. Soud dospěl k závěru, že zaplacení této částky neodporuje zákonu, ani
pokud se týká druhé eventuality "obcházení či příčí se dobrým mravům". Nutno vycházet
z pravidel stanovených pro výklad právního úkonu ve smyslu § 34 a násl. občan. zák. s tím, že
je nutné projev vůle vykládat podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená (§ 35
odst. 3 občan. zák.). Označení smlouvy jako ,darovací se z hlediska posouzení jeví minimálně
nešťastným, stejně jako označení těchto smluv jako "darovací sponzorské smlouvy". Je nutné
však posoudit toto označení smluv provedené žalovaným, neboť tento je vázán možnostmi
danými zákonem č. 252/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění
pozdějších předpisů. Dle tohoto zákona při hospodaření příspěvkových organizací je umožněna
výslovně možnost ,,hospodařit s peněžitými dary od fyzických osob". Z těchto důvodů lze
chápat označení smluv slovy platného zákona, jako smlouvy darovací, byť se o darovací
smlouvy svým obsahem nejedná. Darování je soukromoprávní úkon, kterým plátce převádí
vlastnictví určité věci či věcí na obdarovaného, není zde bezúplatné převedení vlastnictví k věci
na obdarovaného bez nároku naproti plnění. Plněním ze strany Města Roudnice nad Labem,
resp. žalovaného, je právě nadstandardní způsob péče v novém domově důchodců, ale v daném
případě nebylo posuzována platnost darovací smlouvy, neboť tohoto se žalobce nedomáhal. Je
jakýmsi tlakem platných právních předpisů na žalovaného nazývat tyto smlouvy darovacími,
podléhající daňovému řízení o darovací dani. Žalovaný Domov důchodců, příspěvková
organizace v Roudnici nad Labem žádným protiprávním způsobem nepostupoval, nevymáhal
protiprávně zaplacení finančních částek, což vyplynulo i z výpovědi svědkyně i z listinných
důkazů. Jednalo se o způsob řešení při finančním pokrytí dostavby nového zařízení, které však
s ohledem na požadavky platné právní úpravy bylo limitováno právě jen možností uzavření
smlouvy označené jako darovací, avšak jednalo se o platbu za poskytnuté služby ve smyslu
občan. zákoníku v rámci inominátní smlouvy. Je úkolem státu vytvořit řádná pravidla a zásady
poskytování služeb sociální péče s přihlédnutím k vývoji naší společnosti. Soud velmi zvažoval
situaci, že se spor dotýká mnoha občanů, kteří se ocitli v nepříznivé sociální situaci, které stáří
bezesporu přináší, a že služby sociální péče mají ulehčit starým občanům řešení situace
finančně dostupným efektivním způsobem, avšak poskytování sociálních služeb je nákladnou
záležitostí a úhrady, které jsou zákonem povoleny nemohou pokrývat skutečné provozní
(K.ř.č. lb – pokračování) 7
náklady. Je také oprávněným požadavkem subjektů provozující tato zařízení sociální péče a
jejich zákonnou snahou získat finanční prostředky z různých zdrojů, aby své náklady zcela
pokryly. Připusťme tedy, že těmito finančními zdroji může být i zákonná platba cílové skupiny,
pro kterou je služba sociální péče poskytována. Netvařme se, že požadování této platby je
vytěsněno na okraj těchto společenských vztahů a přestože se tento způsob financování velmi
často uplatňuje, přesto oficiálně legálním způsobem nemůže být vykázáno v hospodaření
těchto zařízení.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Soud žalobu zamítl
v plném rozsahu. Žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení potřebných k bránění svého
práva proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl Žalovaný zastoupený právním zástupcem
má právo na náhradu nákladů představující náklady právního zastoupení advokátem dle vyhl.
484/2000 Sb. o odměnách advokátů. Dle § 3 citované vyhlášky činí paušální náhrada částku
12.825,- Kč (z žaloby o zaplacení částky 55.500,- Kč se vypočítá náhrada paušální částkou
6.000,- Kč + 15% z částky přesahující 10.000,- Kč, tedy 6.825,- Kč). Dále má právní zástupce
žalovaného právo na náhradu tzv. režijních paušálů v počtu tří á 75,- Kč (vyhl. č. 177/1996 Sb.
o odměnách advokátů). Celkové náklady 13.050,- Kč je žalobce povinen zaplatit žalovanému
ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. v tzv. obecné lhůtě k plnění, a to na účet právního zástupce
žalovaného (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Soud zvažoval také otázku, zda na straně žalobce není
možnost postupu dle § 150 o.s.ř., ale důvody hodné zvláštního zřetele v daném případě
neshledal zvlášť s ohledem na sociální, majetkové poměry žalobce.
P o u č e n í : Účastník může napadnout rozhodnutí odvoláním. Odvolání se podává do 15
dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí u soudu, proti jehož
rozhodnutí směřuje.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
podat oprávněný návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci dle zák. č.
120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů.
V Litoměřicích dne 8. března 2005
nepodepsáno
JUDr. Martina Lorencová, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení:
Čížková Lucie
Čížková
kulaté razítko
OKRESNÍ SOUD V LITOMÉŔICÍCH
50
8