Článek
z časopisu Ring č.16 úterý 13.4.2004. Před půl rokem se o tomto případu
psalo 29.10.2003.
Kolik
stojí důstojné stáří ?
Osm tisíc korun měsíčně za pobyt v domově je pro naše seniory trochu moc, nemyslíte?
Nová moderní budova je plná světla a květin, pokoje vybavené hezkým nábytkem, k dispozici jsou kavárna kuřárna, klub i dílny a usměvavé sestřičky splní každé přání. Sci-fi? Ne, to je realita. Jsme v Domově pro seniory v Roudnici nad Labem.
V
přízemí prvního ze dvou objektu jsou ošetřovatelské pokoje, kde se nacházejí ležící
obyvatelé, kteří vyžadují pomoc sestřiček. Nahoře a v druhé budově zařízení
funguje jako pečovatelský dům. I tam zdravotní sestry ochotně zajdou, pokud
někdo potřebuje převaz, případně injekci. Domov vybudoval městský úřad
a v současné době zde najdeme kolem 140 lidí.
Bála
se samoty
Jeden
z pokojů v patře obývá paní Irena. Po manželově smrti se cítila sama,
proto se rozhodla pro domov důchodců. "Bohužel to nebylo jednoduché.
Pocházím z vesnice, a protože náš obecní úřad před lety nepřispěl
Roudnici na vybudování domova s pečovatelskou službou, nemělo ani smysl
žádat o umístění. Nevyhověli by mi," vysvětluje stará paní.
"Na církevní domov se čeká kolem tří let. Když jsem zjistila, že město
postavilo tenhle zbrusu nový dům a byla tu volná místa, hned jsem o jeden
pokoj zažádala. A udělala jsem dobře. Výborně tu vaří, když jsme
nemocní, nosí nám jídlo," pochvaluje si a dodává:
"Starají se i o zábavu. V jídelně byl maškarní ples, taneční škola
pro dospělé, chodí sem za námi děti ze školy a vždycky připraví besídku.
Slavili jsme tu i Mikuláše a Štědrý den."
Obětovaly
celoživotní úspory
Samota
trápila i paní Jarmilu, když ji opustil manžel. "Navíc mám velikou
zahradu, na kterou jsem už nestačila," přiznává. "Proto jsem
nechala dům vnučce a jsem tady. Nebylo to lehké rozhodnutí. Musela jsem
složit vstupní poplatek 55 tisíc a 8 tisíc měsíčně zaplatím za zdejší
pobyt. Je to hodně, ale co jiného jsem mohla dělat?" ptá se.
Celoživotní
úspory obětovala také paní Pavla. Špatně vidí, nemohla už téměř nic dělat, a tak se celá rodina i
sousedi v domě snažili najít místo v jakémkoliv domově důchodců, ale
bezvýsledně. Tady prý pookřála, protože může být celý den mezi lidmi.
,,Měla jsem krásný
byt na Černém Mostě, ale byla jsem v něm pořád sama. Bylo štěstí,
že jsem měla na to, abych si mohla zaplatit tohle bydlení," říká.
Našla si tu prý kamarádky, se kterými může trávit volný čas.
Kam
půjdeme?
Trochu
jiný případ jsou manželé Věra a Jaroslav, kteří zde tráví první měsíc.
K dispozici mají byteček se dvěma pokoji a malou kuchyňkou. "Trpím
depresemi, poprvé se objevily před šesti lety a o loňských Vánocích se
vrátily," svěřuje se paní Věra. "Měli jsme baráček na Českolipsku
a já najednou nemohla nic zvládnout. Dcera musela jezdit každý víkend z
Prahy, aby nám navařila a uklidila. Je jí už pětapadesát a dost ji to zmáhalo.
V červnu se mi udělalo lépe, tak si nás dcera vzala na chaloupku u Příbrami.
Tam se ale musí všechno předělat, proto jsme minimálně na rok měli jít
někam jinam." Nejprve zvažovali, že by paní Věra šla do domova důchodců
v Dobříši a muž by za ní jezdil. ,,Jenže tam se čeká na umístění i
sedm let Pak dcera objevila tohle. Protože je to přece jen dál, jsme tady oba."
Chaloupku
prodali
Chaloupku
nakonec museli prodat. "Bylo to smutné, táta se synem se na ní dřeli
třicet let. Potřebovali jsme ale peníze. Podmínkou umístění bylo
složit 110 tisíc a šestnáct platíme každý měsíc. Na to by naše
důchody nestačily. Já pobírám jenom 5400 a manžel 7300 korun. Něco
si necháváme, tak jsme zbylé peníze z prodeje baráčku převedli na
účet a z toho se dorovnává poplatek za pobyt," vypočítává
žena a dodává, že něco stojí i benzin do auta, které dostali od dcery,
aby mohli jezdit za dětmi. "Víte, není to jednoduché, muž byl celý
život zvyklý něco dělat, špatně snáší zahálku. Těším se
už
na jaro, pan ředitel slíbil, že nechají udělat zahrádky, kde můžeme
chovat třeba králíčky, nebo třeba morčata. Hned bude veseleji." Uvažuje
se prý i o psech, kteří by pobyt v domově zpříjemnili.
Přestože
se personál snaží splnit všechna přání, která pravidelně přednášejí členové místní
samosprávy, a většina českých seniorů by si mohla nechat o takovém
bydlení jen zdát, faktem je, že pětapadesát tisíc korun zápisného a
osm tisíc měsíčně je na poměry našich důchodců opravdu moc. Někteří
ze zdejších obyvatel se proto museli zbavit všeho, co budovali celý život,
aby si zajistili důstojné stáří. Městští radní sice tvrdí, že v případě
zápisného jde o tzv. dobrovolný dar, ale uvážíme-li, že jinou možnost
roudničtí senioři neměli, o nějaké dobrovolnosti se mluvit nedá.
"Když zaplatím osm tisíc měsíčně, zbývá mi necelých 400
korun," přiznala jedna ze zdejších 'babiček. To zastupitele příliš
nezajímá, musí se přece chovat tržně. Čas však neúprosně letí
a jednou se v podobné situaci mohou ocitnout sami. Vrátí jim to jejich nástupci?