Krajskému soudu v Ústí n. Labem

prostřednictvím

Okresního soudu v Litoměřicích

Na valech 525/12

412 97 Litoměřice

Sp. zn.: 15 C 159/2004

V Roudnici nad Labem dne 13. 4. 2005

Žalobce: Jiří Krejza st.

živnostník

bytem Dr. Slavíka 1515, 413 01 Roudnice nad Labem

Zmocněnec: Jiří Krejza ml.

živnostník

bytem Dr. Slavíka 1515, 413 01 Roudnice nad Labem

Žalovaná: Domov důchodců Roudnice nad Labem, příspěvková organizace

zastoupený Václavem Svobodou

Sámova 2481, 413 01 Roudnice nad Labem

IČO: 00828998

DIČ: 198 - 00828998

Zastoupený: JUDr. Zdeněk Lžičař AK Pod Chloumečkem XXX, Mělník, ČAK 5014

Odvolání

proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 15 C 159/2004-172

podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“)

Dvojmo

Soudní poplatek: 2.220,- Kč; v kolkových známkách

I.

Žalobce obdržel rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 15 C 159/2004-172 (dále jen „napadený rozsudek“). Neboť žalobce je přesvědčen, že napadený rozsudek není v souladu se zákonem, nezbývá mu než podat proti němu

odvolání

podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) OSŘ.

II.

Soud I. stupně dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že žaloba není důvodná, neboť v jednání žalované nelze spatřovat bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 et seq. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“).

Žalobce má za to, že uvedený závěr napadeného rozsudku spočívá na nesprávném právním posouzení věci a jako takový nemůže v odvolacím řízení obstát.

III.

Napadený rozsudek se předně správně zabývá otázkou, jakou právní povahu měla sporná částka ve výši 55.500,- Kč, kterou žalobce žalované dne 20. 11. 2003 poukázal poštovní poukázkou.

Jak vyplynulo z listinných důkazů, zejména pak z usnesení Rady města Roudnice n. Labem č. 503/2003 ze dne 23. 7. 2003, předmětem plnění nebyl dar, nýbrž vstupní poplatek za přijetí žalobcovy matky do ústavu sociální péče provozovaného žalovanou (dále jen „domov důchodců“).

Smlouva darovací, jak je upravena ustanovením § 628 et seq. ObčZ, představuje asynallagmatický právní úkon, na jehož základě dárce obdarovanému něco bezplatně přenechává nebo slibuje. Jak je zřejmé ze skutkových okolností případu, žalovanou tvrzený dar nebyl a ani neměl být poskytnut bezplatně, nýbrž jako protiplnění za to, že žalobcova matka bude přijata do domova důchodců.

Je proto pojmově vyloučeno, aby takový právní úkon byl smlouvou darovací, jejíž zákonné znaky toto ujednání nenaplňuje a naplnit nemůže; jak smluvníci svou smlouvu pojmenují, není přitom rozhodné.

Stejně tak není rozhodné, že žalobce na žalovanou dodatečně zaslaný písemný návrh darovací smlouvy nepřistoupil a nedošlo tedy ve formálním smyslu k jeho akceptaci – jednalo-li by v daném případě skutečně o darování, taková smlouva by mohla být uzavřena i konkludentně tím, že žalobce žalované dar poukázal poštovní poukázkou.

Ke shodnému závěru dospěl v napadeném rozsudku též soud I. stupně, když dovodil, že mezi stranami byla ve skutečnosti uzavřena smlouva inominátní ve smyslu ustanovení § 51 ObčZ s prvky smlouvy o ubytování podle ustanovení § 574 et seq. ObčZ.

V dalších úvahách se však žalobce a soud I. stupně podstatnou měrou rozcházejí.

IV.

Žalobce je totiž přesvědčen, že v předchozí části popsaný právní úkon nejenže není darovací smlouvou, ale jedná se o právní úkon absolutně neplatný pro rozpor se zákonem, resp. pro jeho obcházení ve smyslu ustanovení § 39 ObčZ.

Tento právní závěr žalobce opírá o skutečnost, že na činnost domova důchodců dopadají ustanovení zákona č. 100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSZ“), a jeho prováděcích vyhlášek, zejména vyhlášky ministerstva práce a sociální věcí č. 82/1993 Sb. o úhradách za pobyt v zařízeních sociální péče, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), jež jsou veřejnoprávní a tudíž kogentní povahy.

Soud I. stupně tato ustanovení naopak posoudil jako zásadně dispozitivní a dovodil, že žalovaná byla oprávněna vyžadovat od klientů domova důchodců peněžitá plnění nad rámec toho, co určují ustanovení ZSZ a jeho prováděcích předpisů, neboť, jak uvádí napadený rozsudek, „zákon takové jednání nezakazuje“.

Žalobce je přesvědčen, že uvedené posouzení je nesprávné. Záměrně totiž odhlíží od základních principů výstavby systému sociálního zabezpečení v České republice a od úkolů, které zákon v systému sociálního zabezpečení ukládá obci jako veřejnoprávní korporaci nadané právem na samosprávu. V tomto kontextu je třeba jako nepřijatelnou přijmout i ústavněprávní interpretaci, kterou soud I. stupně ve svém rozhodnutí argumentuje.

V první řadě žalobce poukazuje na to, že odkaz na čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a zejména pak zdůraznění práva na „přiměřené“ hmotné zabezpečení ve stáří, je pro rozhodovanou věc nepřípadné. Obsah čl. 30 Listiny základních práv a svobod směřuje k zakotvení subjektivního občanského (čl. 30 odst. 1), resp. lidského (čl. 30 odst. 2) práva na sociální zabezpečení v rozsahu minimálního standardu, jak jej např. vymezuje Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 102 o minimální normě sociálního zabezpečení z roku 1952. Čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vymezuje subjektivní veřejné právo na plnění ze strany státu v případě, že nastane sociální událost charakterizovaná jako neschopnost pro nemoc, stáří či ztrátu živitele obstarávat vlastní ekonomickou aktivitou prostředky potřebné k zajištění základních životních potřeb. Provedení ustanovení čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pak odstavec 3 téhož ustanovení svěřuje jednoduchému zákonu. V rámci kontinentálního systému sociálního zabezpečení se jako systém reakce na právě popsanou sociální událost etablovalo již na konci 19. století veřejnoprávní důchodové a nemocenské pojištění. Proto i zákonem, který zmíněné ustanovení provádí, je v současné době především zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. V tomto kontextu je tak třeba posuzovat i adjektivum „přiměřené“ použité v textu čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – postulát přiměřenosti tu směřuje k zajištění toho, aby dávka poskytovaná v případě existence relevantní sociální události byla v přiměřené korelaci s předchozími výdělky, jichž osoba před nástupem sociální události dosahovala.1 Pro posouzení předkládaného sporu je tak ustanovení Listiny základních práv a svobod, jehož se soud I. stupně dovolává, nezpůsobilé, neboť se vztahuje pouze k pojistné části systému sociálního zabezpečení. Na sociální pomoc (resp. sociální péči), jejíž jednou službou je i zřizování ústavů sociální péče, uvedené ustanovení nedopadá.

V rovině argumentační však mají v předmětném sporu jistou relevanci mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána (čl. 10 Ústavy), a to smlouvy, které by bývaly terminologií předchozího znění čl. 10 Ústavy nazývány mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách. Jednak je třeba jmenovat Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 120/1976 Sb.), který v čl. 9 zakotvují právo každého na sociální zabezpečení, zahrnuje v to právo na sociální pojištění. Je zjevné, že sociálním zabezpečením pakt chápe systém širší než systém pojistný, který je předpokládán čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ponechává však na vůli státu, jak bude systém sociálního zabezpečení, (včetně jeho rozsahu) konstruovat, neomezuje zakotvené právo ani požadavkem přiměřenosti či akceptovatelnosti. Bližší kvalitativní požadavky na konstrukci systému sociálního zabezpečení v podobě postulátu rovnosti dostupnosti plnění a služeb nalezneme v Evropské sociální chartě (vyhlášena pod č. 14/2000 Sb. m. s.), která systémy sociálních služeb přímo zmiňuje – body 12., 13. a 14. části první vymezují jako základní práva právo všech pracovníků a osob, které jsou na nich závislé, na sociální zabezpečení, právo každého, kdo nemá dostatečné prostředky, na sociální a zdravotní pomoc a konečně právo každého využívat služeb sociální péče. Ani Evropská sociální charta tak neomezuje právo na poskytování služeb sociální péče přiměřeností, naopak zdůrazňuje zásadní rovnost dostupnosti sociálních služeb (viz čl. 12, 13 a 14). Pro úvahu omezující přístup ke službě sociální péče na základě přiměřenosti poskytnutého protiplnění tak z hlediska ústavněprávního není nejmenší prostor – i to je vyjádřením základního principu poskytování sociálních služeb, a to, že poskytnutí se neřídí schopností tu kterou službu zaplatit, ale objektivní potřebou službu využít. Shrneme-li tedy předchozí úvahy, je třeba konstatovat, že stát je při konstruování systému služeb sociální péče z hlediska ústavněprávního a mezinárodněprávního v zásadě zcela volný, ovšem při respektování zásady rovného přístupu k těmto službám.

Městu Roudnice n. Labem nic nebrání, aby pro místní seniory zřídilo plně komerční domov důchodců, avšak takové zařízení by nemohl provozovat subjekt zřízený k poskytování služeb sociální péče a nebylo by možné, aby byly na jeho provoz využívány dotace ze státního rozpočtu, neboť ty jsou určeny právě jen na poskytování sociální péče a jejich příjemci jsou vázáni omezeními, které stát pro nakládání s těmito rozpočtovými prostředky stanovil, tzn. inter alia ustanoveními ZSZ a vyhlášky.

Soud prvního stupně poukazuje na nadstandardnost celého domova důchodců a zároveň přímo obhajuje město Roudnice nad Labem, že mu nestačily prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu, když sáhlo k vymáhání příspěvků. Je však otázka plánování a vynakládání prostředků města, zda zřídí domov důchodců „standardní“ tj. v rozsahu požadovaném zákonem a pak mu příspěvek ze státního rozpočtu náklady pravděpodobně pokryje. Pokud se město rozhodne pro nadstandardní zařízení, mělo by si zajistit rozdíl ze svých zdrojů a nikoli poukazovat na nedostatečnost prostředků od státu. Již vůbec nelze řešit zvýšené výdaje města stavebním společnostem tím, že nastaví diskriminující kritérium pro uživatele, kteří splňují podmínky zákona a mají tak na služby domova důchodců právo.

Je přitom jistě možné, aby i činnost domova důchodců zřizovaného obcí byla částečně financována sponzorskými dary, avšak muselo by se jednat o dary skutečné, poskytované dárci na základě jejich vůle obdarovanému tyto prostředky bezplatně přenechat. Zároveň však tento způsob financování nemůže být obcí vyžadován jako podmínka poskytnutí sociální služby. Z tohoto pohledu, jak bylo vysvětleno výše – v případě vztahu žalovaného a žalobce a o takovém druhu právního vztahu mezi dárcem a obdarovaným nemůže být v rozhodované věci ani řeči. Nejde však snad v první řadě ani o to, zda je úhrada tzv. sponzorského daru žalovanému právním úkonem, který by postrádal znaky svobody vůle, primárně není ani rozhodné posouzení charakteru právního vztahu tzv. sponzorskou smlouvou zakládaného (tj. zda jde o darovací smlouvu dle ustanovení § 628 et seq. ObčZ či o vztah inominátní), ale o to, že právě systematické vyžadování „sponzorských příspěvků“ na provoz zařízení sociální péče zřizované obcí, jakkoliv o motivacích takového rozhodnutí všichni potenciální klienti vědí a přistupují na ně, je jednáním in fraudem legis, potažmo jednáním ultra vires, jež nemůže požívat právní ochrany.

O vhodnosti a modernosti úpravy ZSZ a prováděcích vyhlášek lze jistě diskutovat, jak ostatně napadený rozsudek ve svém odůvodnění obsáhle činí, dokud však tyto předpisy zůstanou v platnosti, jsou jak pro žalovanou, tak pro soud závazné.

V.

Z výše uvedeného proto nelze než dovodit, že vstupní poplatek ve výši 55.500,- Kč, který žalobce žalované zaplatil, resp. právní úkon, na jehož základě k tomuto plnění došlo jak odporuje zákonu, tak svým obsahem a účelem zákon obchází a zároveň je v rozporu s dobrými mravy – ze všech těchto důvodů je předmětný právní úkon absolutně neplatný podle ustanovení § 39 ObčZ.

Jako nepřípadný musí žalobce odmítnout postup soudu I. stupně spočívající v tom, že „v daném případě nebyla posuzována platnost darovací smlouvy, neboť tohoto se žalobce nedomáhal“. Je-li otázka platnosti určitého právního úkonu rozhodná pro právní posouzení adjudikované věci, musí si o ní soud učinit názor bez ohledu na to, zda se žalobce této neplatnosti explicite dovolává. Žalobce je dominus litis z hlediska rozsahu a obsahu žalobního petitu a do jisté míry i toho, které důkazy bude soud v řízení provádět, v žádném případě však nikoli z hlediska rozsahu a obsahu právních úvah, které soud v rámci své rozhodovací činnosti učiní a na jejichž základě pak dospěje k rozsudku.

Vyjádřením výše uvedených nadzákonných východisek konstrukce systému sociálních služeb je pak zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, který v ust. § 93 (ve spojení s prováděcími předpisy) taxativně a kogentně vymezuje, v jakém rozsahu se klient ústavu sociální péče zřizovaného Ministerstvem práce a sociálních věcí, kraji a obcemi podílí na úhradě nákladů poskytované péče. Jakoukoliv finanční spoluúčast na vybudování zařízení sociálních služeb, popř. vázání rozhodnutí o přijetí do ústavů sociální péče na poskytnutí příspěvku na provoz zařízení, předpisy sociálního zabezpečení pro případ služeb poskytovaných státem, kraji a obcemi nepřipouštějí.

V tomto kontextu je třeba odmítnout i úvahu soudu I. stupně, že obec jako jednotka samosprávy je oprávněna jako ekonomický subjekt volně rozhodnout o finanční spoluúčasti budoucích klientů ústavu sociální péče, neboť právní předpisy nezakazují uzavírání soukromoprávních smluv mezi subjekty občanskoprávních vztahů. Ústavní právo územní korporace na samosprávu však nečiní obec zcela volným subjektem – vždy je v první řadě subjektem veřejné správy, v rámci níž plní úkoly uložené zákonem. Správně soud I. stupně zmiňuje ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy – i pro obec jako územní společenství občanů platí vymezení statu libertatis, tedy, že ani obec nesmí být nucena činit, co jí zákon neukládá. Opomíjí však již skutečnost, že právo na samosprávu, jež by snad bylo bez bližšího zákonného vymezení možno chápat jako výlučný prostor autonomní úvahy obce, je zákony omezováno, resp. konkretizováno. Úvaha soudu by tak byla správná, pokud by žádný zákon nevymezoval postavení obce jako samosprávného územního celku v rámci sociálního zabezpečení. Tak tomu ovšem není. Zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení v ustanovení § 1 vymezuje jako subjekty vykonávající působnost na úseku sociálního zabezpečení mj. obce a kraje. Ustanovení § 14 odst. 1 téhož zákona pak stanoví, že obec organizuje a poskytuje sociální péči v rozsahu stanoveném zákonem – tedy ukládá obci v rámci výkonu její samostatné působnosti úkol, který je obec povinna plnit. Na úseku péče o staré občany potom obec v samostatné působnosti (ust. § 37 odst. 1 písm. b) citovaného zákona) rozhoduje o přijetí do ústavů sociální péče, které spravuje, o ukončení pobytu v nich, o přemístění do jiných ústavů, které spravuje a o úhradě za poskytované služby. Zákon tedy vymezuje úkoly obce v samostatné působnosti, přičemž jiný zákon (konkrétně zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení § 93 ve spojení s prováděcími předpisy) kogentním způsobem vytyčuje limity výkonu úkolů v samostatné působnosti (taxativní vymezení rozsahu finanční spoluúčasti, podmínek pro přijetí apod.). Proto tedy rozhodnutí obce o vyžadování spoluúčasti klientů ústavu sociální péče nad rozsah stanovený předpisy sociálního zabezpečení, resp. rozhodnutí o tom, že tato spoluúčast je podmínkou rozhodnutí o přijetí do ústavu sociální péče, je jednáním ultra vires, tj. zákonu odporující které nemůže být ospravedlněno odkazem na autonomii obce v rámci výkonu samostatné působnosti. Na tom, že vyžadování spoluúčasti klienta nad rozsah stanovený předpisy o sociálním zabezpečení jednáním ultra vires, nemění nic ani skutečnost, že obec zákonem stanovený úkol v rámci samostatné působnosti plní za pomoci jí zřizované příspěvkové organizace, která je samozřejmě z hlediska práva samostatným subjektem – stále se jedná o subjekt zřizovaný obcí v samostatné působnosti k zajištění úkolů obce v rámci sociálního zabezpečení, a proto i na příspěvkové organizace obcí plně dopadá osobní rozsah působnosti normy § 93 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení.

To, že úkon poskytnutí příspěvku obchází zákon, konstatoval velmi zřetelně i soud prvního stupně, v rozporu s § 39 ObčZ z toho však nevyvodil neplatnost, nýbrž dokonce pro toto obcházení zákona projevil pochopení. Jako důvod neplatnosti právního úkonu stačí i jeho obcházení zákona, nemusí dojít k jeho porušení, ke kterému zde skutečně nedošlo, jak mj. konstatují vyjádření příslušných ústředních orgánů státní správy. Obcházení zákona vede k důsledku zákonu odporujícímu. Tak je tomu i zde, kdy stav, kdy z finančních nemohou do doma důchodců nastoupit ti, kteří splňují zákonné podmínky pro poskytnutí této sociální služby – zákona č. 100/1988 Sb. ve svém § 1 stanoví, že „právo na sociální zabezpečení se zaručuje všem občanům“, nemluvě o nadzákonné úpravě požadující rovnost v přístupu k sociálním službám v Evropské sociální chartě, jak je uvedeno výše.

I pokud by právní úkon ani nebyl v rozporu se zákonem, ani jej neobcházel, k jeho neplatnosti stačí „pouze“ jeho rozpor s dobrými mravy. Poskytování nemalého vstupního příspěvku do domova důchodců není v současné době ve společnosti přijímáno jako slušné a akceptovatelné jednání. Svědčí o tom mj. pozornost, jaké se případu coby šokujícímu dostalo od médií i na celorepublikové úrovni, odmítavý postoj veřejnosti k podobným poplatkům v případě lékařské péče. Pod pojem dobrých mravů bezpochyby patří i ohled na životní potřeby starších lidí v souvislosti s bydlením („Je nesporným mravním náhledem společnosti, že starým lidem by mělo být umožněno žít co nejzdravěji a věnovat se svým osobním zálibám“ – Krajský soud v Brně, Co 137/93, Právní rozhledy 4/1993, s.127). Mezi dobré mravy uznávané dnes společností v každém případě patří zásada nediskriminace. K té existencí vstupního poplatku došlo, a to z důvodů majetku. Dokazování, že konkrétní osoby byly reálně diskriminovány z důvodů svých majetkových poměrů a to nemožností nastoupit do městského domova důchodců (ačkoli o něj měli zažádáno, kvůli vysokému poplatku svou žádost stáhli) mělo být provedeno u soudu I. stupně. Není však třeba, aby odvolací soud doplnil dokazování, zřejmý je diskriminační charakter opatření, který jistě určitou skupinu žadatelů postihne a není třeba prokazovat existence konkrétní újmy konkrétním osobám.

Pouze pro úplnost -vzhledem k odkazu soudu prvního stupně na svobodné uzavření smlouvy o poskytnutí příspěvku- lze připomenout stanovisko Nejvyššího soudu, podle něhož „posouzení toho, zda právní úkon je v souladu s dobrými mravy (POZN. v daném případě šlo o ujednání o výši úroku z prodlení), nebrání skutečnost, že byl výsledkem svobodného ujednání“. ( NS ČR 29 Cdo 1583/2000 (ObP 2001 5 34)).

VI.

Další poznámku zasluhuje formulace ze závěru odůvodnění, „netvařme se, že požadování této platby je vytěsněno na okraj těchto společenských vztahů a přestože se tento způsob financování velmi často uplatňuje, přesto oficiálně legálním způsobem nemůže být vykázáno v hospodaření těchto zařízení,“. Žalobce podotýká, že obecný soud je orgánem veřejné moci, jemuž je Ústavou uloženo poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům. Proto soud při svém rozhodování nikdy nesmí nadřazovat protiprávní stav faktický stavu právnímu a místo ochrany porušeného práva se spokojit s konstatací, že jednání deliktní je ve společnosti široce rozšířeno.

Inference, které lze z citovaného deontologického postoje soudu I. stupně vyvodit, pokládá žalobce za nepřijatelné a neslučitelné s funkcí soudu v demokratickém právním státě. Neméně znepokojivá je pak obdobná formulace napadeného rozsudku, že „je jakýmsi tlakem platných právních předpisů na žalovaného nazývat tyto smlouvy darovacími, podléhající daňovému řízení o darovací dani.“

VII.

Neboť, jak žalobce vysvětlil shora, bylo plněno na základě neplatného právního úkonu, je namístě požadovat, aby mu žalovaná ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 ObčZ nyní vydala částku, jíž se bezdůvodné obohatila.

Protože žalovaná ustanovení výše zmíněných předpisů o sociálním zabezpečení znát nejen měla, ale vzhledem k předmětu své činnosti bezpochyby i znala, nelze přijetí předmětného plnění posuzovat jako jednání bona fide a podle ustanovení § 458 odst. 2 ObčZ a contrario je žalobce oprávněn požadovat i užitky, které žalované z předmětu bezdůvodného obohacení vyplynuly, tzn. bankovní úrok z uložení těchto prostředků na běžném účtu žalované.

Pokud jde o výši tohoto úroku, žalobci není známo, u kterého peněžního ústavu a za jakých podmínek žalovaná své prostředky uložila, a proto navrhuje, aby odvolací soud v tomto smyslu sám doplnil dokazování výslechem žalované, popř. vyžádáním příslušné smlouvy o běžném účtu a bankovního sazebníku, a přiznal mu vedle základu ve výši 55.500,- Kč též úrok v příslušné výši.

Od vykonatelnosti rozhodnutí do zaplacení pak žalobce žádá přiznání úroku z prodlení ve výši dvojnásobku diskontní sazby České národní banky ve smyslu ustanovení § 1 nařízení č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku.

V tomto smyslu žalobce tedy doplňuje, resp. zčásti bere zpět svůj požadavek na přiznání úroku ve výši 20 % p. a., jak se uvádí v původním žalobním petitu.

Žalobce má za to, že v řízení před soudem I. stupně byl dostatečně a správně zjištěn skutkový stav a vadou napadeného rozsudku je toliko nesprávné právní posouzení věci.

VIII.

S ohledem na výše uvedené navrhuji,

aby odvolací soud podle § 220 odst. 1 o.s.ř. napadený rozsudek v celém rozsahu změnil a rozhodl tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobci úrok z jistiny tvořící bezdůvodné obohacení zjištěný dokazováním.

V Roudnici nad Labem dne 13. 4. 2005

Jiří Krejza st.